PARADISO
LIMITOVANÁ EDICE
PIGMENTARIUM x MICHAELA FENKL
Mezi kmeny borovic probleskuje moře. Horký letní vzduch naplňují zvuky cikád a kvetoucí oleandry se pomalu pohupují nad hladinou bazénu. Takového, který je tady jen pro vás. Spolu se sklenkou ginu a osvěžujícími citrusy na jeho okraji. Vrací se bezstarostný čas parfému Pigmentarium Paradiso. Vůně grapefruitu, jalovce, pačuli a vetiveru.
Právě dnes a jen pro toto léto představujeme striktně limitovanou edici citrusovo-kořeněné vůně, jejíž podoba vznikla v kolaboraci s vizuální básnířkou Michaelou Fenkl. Flakon i krabička parfému se proměnily v samostatný umělecký objekt, propojený s jedním ze symbolů bezstarostných prázdnin, s psaným textem.
Michaelina tvorba plná emocí, hledání i nacházení je charakteristická vizuální podobou slova. Celek, nebo jeho časti píše jistým rukopisem na papír nebo na cokoli, včetně látky či lidské kůže, tetovací jehlou. A ve vizuální podobě publikuje. Je autorkou sbírek básní, kolekcí oděvů pracujících se sebevyjádřením mladé generace i řady textů na vlastním těle.
Michaela Fenkl, vizuální básnířka, vytvořila pro Pigmentarium sběratelskou sérii parfému Paradiso
Sdělení pocitů na flakonu parfému? Prohlášení k létu, k lásce, úvaha, nabídka ke hře každému, kdo flakon nebo jeho krabičku vezme do rukou. Pro Michaelu Fenkl byla tvorba pro značku Pigmentarium nejen výzvou, ale i splněným přáním. Protože jsou to právě vůně, které podněcují její představivost a pomáhají její mysli cestovat i znovuprožívat vzpomínky.
Na počátku byla proto jen vůně a čistý list papíru.
Myšlenky upoutané k letní noci na břehu moře dovedly Michaelu
k formulování manifestu, do kterého vyjádřila pocity inspirované
vůní Paradiso...
Hra se slovy a city se přenáší i na krabičku, jejíž originál autorka pokryla vzkazy a postoji. V přesné grafické podobě byla tato předloha přenesena na flakony a krabičky limitované sběratelské série parfému Paradiso, včetně sloganu celého díla: „Paralysed by my own paradise“.
PARALYSED BY MY OWN PARADISE
BY MICHAELA FENKL
V horké letní noci sedím na pláži a vdechuji povědomý pocit nezištnosti. S větrem v zádech a lehkostí na duši přemítám,
jak bych mohla tenhle pocit alespoň na chvíli chytit do dlaní. Písek mi zrovna tančil na konečcích prstů,
když jsem v dáli uslyšela šeptat moře:
Kde jsi, když jsi zticha?
A protože můj vnitřní hlas nikdy nepřestává mluvit, nedokázala jsem jinak než překrucovat všechny kolemjdoucí pocity a údery srdce, na které jsem narazila. Viděla jsem hvězdy padat ti do očí, slunce topící se v moři a nebe padající na zem. Všechny oxymórony života, jež si přejí doopravdy žít. Ale jsme vůbec naživu my? A jestli ano, pro co přesně jsme sem dnes přišli?
Je to jako kdyby víno nikdy nepřestalo téct a cigarety nikdy hořet.
Na horské dráze emocí do sebe vdechuji nesnesitelnou lehkost bytí a rozhlížím se kolem. Vše, co vidím, obdarovávám významem.
A má mysl cestuje. Mezihvězdná symfonie. Něco, co žádný člověk nedokáže rozbít ani zničit. A o kolika věcech se tohle dá říct?
Naše nitro je pilířem, jež nás definuje. Je třeba jej chránit za každou cenu.
Tohle je óda snů, které byly postaveny na hradech z písku a všech sfouknutých přáních na narozeninovém dortu, která se možná nikdy nesplní, ale stejně si je nikdy nesmíme přestat přát.
Propadám se do hloubi svého nitra a nedokážu se nezamilovat do každého jednoho okamžiku, který právě prožívám. Jak asi voní letní láska?
A kdyby
to bylo
jen na mě,
byla by to směs
parfému,
cigaret
a zranitelnosti,
do které se dá během jednoho takového večera zamilovat
a už navždy na ní vzpomínat.
Často přemýšlím o tvé tváři. Nebe v tvých očích - sex. Tvé rty - červánky. Pihy - spící hvězdy. A pokud je tohle definice nirvány, nejsem si jista, zdali nesním.
Jsem příliš mladá na to, abych se chovala staře. A odmítám být příliš stará na to, abych se přestala honit za západy slunce. Jsem uvězněná ve své hlavě. Ale kdo kdy řekl, že chci utéct? Toužit po lásce, ale obávat se té stejné věci. Největší enigma všech srdcí. A já stejně budu vždy radši kráčet dnem do zapomnění. A i když všechny cesty vedou do Říma, některé z nich určitě musely začít právě tady.
O životě toho moc nevím, ale jedno vím jistě. Je pouze tak šílený, jaký si ho uděláme. A tak bezhlavě a bláznivě křičím do tmy, že se sama sebe nebojím a před zraky zatažených slunečníků a mořských řas slibuji, že přestanu počítat dny a začnu počítat polibky. Že budu přítomná v radosti a nesobecká ve svých přáních. Že i když budu ochutnávat grapefruity, tak nezhořknu. Že budu chodit hrdě a mluvit s pokorou. Že se pustím pokaždé, když budu mít pocit, že mám běžet. Že budu porušovat pravidla, ale nikdy ne sliby. A budu si pamatovat, že není žádné delirium, z něhož se nedá vytančit. A že i když nebudu cítit vůbec nic, musím to cítit naplno.
A tak se při tomhle zasněném pohledu do shovívavé tváře noci přichytávám v myšlence, že všechno, co nám bylo dáno, jsme dostali zadarmo. Nebe, na které se díváme. Vzduch, který dýcháme.
Už není třeba utíkat před hlukem.
Protože v této jímavé něze našich výrazů
je ztělesněna veškerá agonie
lidské touhy jednoho po druhém
a veškerá extáze toho,
že člověk je přijímán
ve své neskryté podobě.
A tak připíjím této noci,
neboť už navždy toužím být
paralyzovaná
svým vlastním
rájem.
